Úvodní stránka » Články » Novinky » S Barborou Veselou o skialpinismu
S Barborou Veselou o skialpinismu
Baru, jak jsi se vlastně dostala ke skialpinismu? Jaké byly tvoje začátky?
Ke skialpinismu nebo závodnímu skialpinismu?? Jsou to dva rozdílný příběhy,ale zkusím ve zkratce popsat oba ;-)
Ke skialpinismu jsem se v podstatě dostala už přes svého dědu, s kterým jsem trávila dětství na horách. Chodila jsem s nim na běžky a asi jako každé druhé dítě je totálně nesnášela. Do kopce se to furt smekalo a z kopce si člověk nejednou rozbil pusu. Vždycky jsem hrozně nadávala a děda se smál :-). Jednoho dne zamnou přišel a ukazoval mi lyže, které měl dovezené z Itálie a povídá: „Baru, podívej co mám, to jsou skialpiny a mají takový tuleni pásy, ty se ti budou hrozně líbit, jdeš na nich do kopce a oni se nekloužou, z kopce je zapneš a jedeš jako na sjezdovkách.“ No nevěřila sem mu tenkrát ani slovo, ale už tehdy sem si říkala, že to musím vyzkoušet. Když děda uznal, že už sem dost velká na to, to zkusit a děda dost starý na to, aby ještě lítal do kopce, vytáhl je z půdy se slovy, že už je nepotřebuje a můžu si je vzít. Byla jsem celá nadšená a už se viděla na kopcích. Jenže lyže zestárly asi jako děda a jejich skluznice už nedovolila použití. Seděli jsme nad nima tenkrát smutně a děda řekl, že už jsou k ničemu asi jako on a tehdy jsem mu řekla, že to neva, nějaký si pořídím a ukážu mu fotky a společně si o tom budeme vyprávět. Pak to šlo všechno nějak ráz na ráz. Na horách na lyžáku jsem potkala kluky vojáky a seznámila se s Petrem z Brádlerek. Asi další zimu jsem sháněla někoho, kdo by semnou šel a když sem nesehnala, tak další zimu jsem se odhodlala sama. Zašla za Petrem z Brádlerek, půjčila si lyže, dostala minutovou instruktáž a poprvé zplužila Vysoké kolo :-D. Dojmy byly různorodé a nohy sedřené na krev, měla sem jasno: TUHLE BLBÁRNU UŽ ZKOUŠET NEBUDU :-D...ale za 14 dní jsem to zkusila znova. Příští zimu už jsem ke svému štěstí znala jednoho super skialpovýho závoďáka a začala ta další etapa závodního skialpinismu. Takže vlastně ZA VŠÍM HLEDEJTE CHLAPA!:-D
V zimě jsem si s klukama zkusila vyjít dvakrát Černou horu a tvrdila, že já teda určitě závodit nebudu, to by mě mohlo, honit se do kopce jako blázen. No a pak to přišlo! V březnu měli kluci závody v Rokytnici o Dřevěného Krakonoše a mě zrovna vyšel v práci volný víkend a tak sem se rozhodla, že se pojedu podívat s nima. Vyzvedla jsem Míšu doma a k mému překvapení sešel asi po 10 minutách s báglem na zádech v předklonu a tvrdil, že se nemůže narovnat. Myslela jsem, že to je nějaký z jeho vtípků, ale po chvíli se ukázalo, že tentokrát fakt ne. Vzala jsem ho k nám do práce, kde zkusili zázraky. Marně. Nakonec jsme i přesto odjeli, ale bylo jasný, že Míša nepoběží. V aute povídá, že když tu má to vybavení mohla bych běžet já. Docela nahlas sem se zasmála, ale to už Mlaďák žhavil telefon a volal Ladíkovi, ať mě zaregistruje. Říkala sem, že je to pěkná blbost, ale když sem viděla zničeného Míšu, chtěla sem mu udělat radost a řekla, že to teda zkusím. Dostala jsem opět minutovou instruktáž a se slovy hlavně při sundávání pásů nezouvej lyže, jsme s Mlaďákem odběhli na start. Do cíle jsem doslova upadla a připadala si jak zmlácená a totálně vyřízená. Míšovi v cíli jsem řekla...že už nikdy mě nikdo k takový blbosti nedonutí...no a co myslíš...a už v tom plavu :-D
Co vlastně znamená závodní skialpinismus?
Banda pošuků, co běhají do kopce jak chrti, usmívají se u toho a na nohách mají prkýnka, co vážej míň jak běžky a z kopce se řítí tak rychle, že nejsou pomalu ani vidět. Nee teď vážně! Zavodní skialpinismus je něco, co bych chtěla jednou fakt umět. V našich podmínkách je to takový pseudo, běháš po sjezdovce nahoru dolu a když dovolí podmínky a ochranáři, můžeš si sem tam dát i něco, co skialpinismus připomíná. V zahraničí je to jiný, ale k tomu se ještě dostaneme.
Co vím, tak jezdíš závody i v zahraničí, je mezi tím velký rozdíl? Jak to probíhá ve světě?
Ve světě právě zatím moc nejezdím. Byla jsem jen na Slovensku a v Polsku a z toho určitě jednoznačně jako nejhodnotnější považuju Bokami Západních Tatier, kde se mi dosud podařilo postavit se na start dvakrát. To už je závod, který se podobá těm světovým. Zahraniční závody jsou hrozně rozdílný od toho našeho závodění. Je to dáno těma možnostma, který u nás bohužel nejsou, ale zase ty naše závody jsou skvělej trénink pro ty zahraniční. Mohla jsem na vlastní oči pár takových zahraničních závodů vidět a pokaždý smekám před všema závodníkama, co se na start postaví. Jsou to vždycky nádherný a těžký trasy a ta atmosféra…. V alpských zemích tím skialpinismem žijou, každý závod je pro ně takový svátek a všech těch závodníků si váží. Ty závody, co jsem mohla vidět se běží ve dvojicích nebo trojicích, takže i ta radost závodníků při projetí cílem se násobí a to je hrozně krásný. No třeba se mi taky někdy podaří se nějakýho takovýho závodu v Itálii nebo Francii zúčastnit...ale chce to rozhodne jinou fyzičku, protože závody tam jsou nepředstavitelně těžký.
Tenhle sport je dost náročný, jak si udržuješ fyzičku? Máš nějaké speciální tréninky?
Tak určitě je to náročný, asi jako každý jiný sport. Tady na ty naše závody asi úplně stačí, když máš nějakou fyzičku a do kopce seš v pohodě, umíš si pohlídat tepovku, dýchat, kousnout se a nebát se to z kopce narvat. Na ty zahraniční musíš mít fakt naběháno, bez toho už to nejde. Já se určitě nějak systematicky tréninku nevěnuji, ale myslím si, že tu docela platí to, co mi jednou řekl Míša. Tady je to prostě o těch letech, který na těch lyžích strávíš a taky o tom, kolik výškových metrů nachodíš. V našich podmínkách jsou ty výškový metry dost na hlavu, protože jít jednu sjezdovku třeba třikrát je hlavně psychicky těžký a po čtvrtý skoro nepředstavitelný. Když se jezdí do Alp, tak tam se trénuje samo. Ty kopce odsejpají, jsou dlouhý a do toho ty panoramata. Dřív mě asi hodně daly ty výlety s klukama, ať už po Krkonoších nebo v Alpách, třeba takový podzimní soustředění na Stubai...ale o tom jindy, to by bylo na dlouhý povídání. Teď s Kájou netrénuju v podstatě vůbec, většinu času strávím uspáváním, ale na druhou stranu táhnout ten kočár je taky docela makačka. Frekvenci nenatrénuješ, ale skluz jsem si oproti jiným rokům hodně vylepšila ;-). Nejlepší trénink je prostě chodit.
Co vyžaduješ od svého vybavení a jaké značky používáš?
Na vybavení určitě nejsem náročná. Roky jsem závodila se Scarpama F1 a nohama sedřenýma do krve a dalo se to :-D. Tuhle sezónu mam Dynafit PDG a ty předešlý boty bych už samozřejmě nechtěla, ale tak to je-než si zkusíš lepší přijde ti dobrý, to co máš. Od vybavení asi očekávám spolehlivost, hrozně mě rozčiluje, když něco nefunguje tak jak má...třeba, že ti vylítnou v závodě obě hrany a nebo se ti rozletí vázání uprostřed ledovce, to mě pak hrozně rozčiluje, ale tomu se samo nedá předejít. Nejvíc asi používám Dynafit a teď nově zkouším lyže Hagan, protože na ten nový tvar lyží od Dynafitu jsem si prostě nezvykla a musim ríct, že jsem spokojená. Hodně si taky nechávám poradit od kluků ze stěny z Hradce, vždycky mají super tipy, poradí a snaží se, aby to bylo i cenově dostupnější. Speciální výživu používám nerada, radši mam obyčejný dětský přesnídávky, ale na ty dlouhé závody typu Bokami se bez gelu a regenerů neobejdu a to pak suprově poslouží X-iont.
Úspěchy, kterých bys chtěla dosáhnout?
Úspěchy, ty asi nepotřebuju, já už jsem v té fázi, že závodím jen pro ten pocit, že jsem to zase dokázala a přemohla svoji lenost a teď teda taky kvůli tomu, aby Kája viděla, že je hezký něco dělat, když tě to baví a máš z toho dobrý pocit a že je jedno jestli jsi první nebo poslední, když to děláš ráda. Ale jednou možná ještě bych chtěla......postavit se na start jednoho z legendárních skialpových závodů...Pierra Menta, Trofeo Mezzalama nebo Tour du Rutor.
Co radíš začínajícím skialpinistům a začátečníkům v závodění?
Začínajícím mladým skialpinistum??? Asi ať se toho nebojí a vyzkouší to, je to hrozně fajn sport, který posiluje celý pohybový aparát. Ty mládežnické kategorie jsou zatím tak málo obsazený, že můžou skončit s parádním umístěním a to je pro většinu určitě motivující.
Máš nějaké motto?
Motto: pořád s úsměvem, ať mám z toho radost a moc se nesedřu :-D.
Třeba tím úsměvem jsme s Majdou (to je moje týmová parťačka) proslulý...a pak máme aspoň hromadu fotek, když už ty výkony nestojí za zmínění, ale my si jich vážíme i tak ;-).
